Rodičovství má překvapivě s běháním hodně společné. Nevěříte? Bez trénování, ani bez výchovy nesklízíte ovace...
Ale výchova? Jak má vypadat a co je vlastně správně, když mě na to předem nikdo nepřipravil, nesložila jsem zkoušky, zkrátka jsem byla vhozena do vody a teď plavu. Říká se, že napodobujeme vzorce chování ze své rodiny. Ovšem problém nastává, že jsme dva a ty vzorce se nemusí shodovat...
"Než se stanete rodiči, nikdo vás na to předem nepřipraví, ale všimnete si toho okamžitě, jakmile se vám narodí dítě a setkáte se s rodiči jiných dětí. Nejpozději ve chvíli, kdy váš potomek začne chodit do školky. Čeho? Že se chtě nechtě účastníte tajné, nikým nevyhlášené soutěže o nejchytřejší, nejšikovnější a nejúspěšnější dítě na světě."
"Protože vím, že většinou jsem jako matka dost nedokonalá, často si nevím rady a vlastně jediné, o co usiluju, je, abychom já i moje dítě mou výchovu nějak ve zdraví přežily. Rodičovství by mělo být jednou z největších životních radostí. To všichni víme. Víme to až do chvíle, než se nám doopravdy nějaké dítě narodí. Pak zjistíme, že to tak ve skutečnosti není. Samozřejmě nikdo z lidí, kteří už děti mají, vám to nepřizná," píše Bára Šťastná ve své knize Dobrá tak akorát a já musím tiše souhlasit. Její rada totiž zní: Smiřte se s tím, že všechny ostatní matky jsou lepší než vy.
Rodičovství je velkou životní radostí obvykle jenom v těch chvílích, kdy děti usnou a my se vyčerpaně skácíme na podlahu před televizi a zabodneme si do lopatky nějaký zapomenutý dílek z lega.
A nejen že jste se zapojili do soutěže o nejlepší, nejchytřejší dítě, aniž bychom to tušili, také mívám až příliš často pocit, že se zúčastnuji soutěže nejlepší výchovy dítěte. A že mě neustále někdo hodnotí.
Možná, že kdo mě vídá pravidelně jen na zdi facebooku, má o mě úsudek, že vedu "téměř ideální život", či se snad o to pokouším, ale pravdou je, že nepokouším, jen ty stinné stránky mateřství, stejně jako většina z nás maminek, prostě neprezentuji.
Když se odehrají, snažím se je rychle vytěsnit ze své paměti a v duchu doufám, že si toho nikdo kolem nevšiml, že to bylo mé dítě, které tak nahlas ječelo, že neposlechlo mému příkazu, či snad dokonce ze mě mělo ještě srandu.
Bohůžel mám také pocit, čím déle jsem matkou, tím méně se mnou mají ti všichni shovívavost a jakési porozumnění. :)
Je pravdou, že nevím jestli se dospělosti svých dětí dožiji ve zdraví. Zcela výstižně to popisují slova Barbory Šťastné: "Když se dnes ohlížím za prvními roky svého mateřství, připadám si jako hobit Frodo na začátku Pána prstenů. Ano, věděl, že se vydal na dlouhou nebezpečnou výpravu. Věděl, že to bude namahavé a že možná k Hoře osudu nikdy nedojde. Ale netušil, jak strašné to ve skutečnosti bude, kolik hnusných skřetů po cestě potká, a hlavně, kolikrát si sám bude připadat úplně nemožný, neschopný a vyřízený. A to je mojí starší dceři teprve čtrnáct a je mi jasné, že ještě zdaleka nejsme v Mondoru. Z nějakého důvodu ale stále věřím tomu, že ta cesta za to stojí."
Na to, že jsou mé dceři roky teprve necelé čtyři se začínám děsit ještě více! Na druhou stranu mě snad uklidňuje, že v tom nejsem sama. Jestli tedy přežiji výchovu jednoho dítěte, je už teď jisté, že mě čeká ještě druhý "běh". Ukázalo se, že číst teď v těhotenství Barboru Šťastnou, za šťastný počin. Nejen, že se tam nacházím téměř na každé její stránce, dokonce tam krásně píše i o běhání. :)
Závěrem ale musím dodat jedno krásné, moudré motto:
"Ručím za to, co říkám, neručím zta to, co slyšíte"!
