.JPG?s3=1)
Mohu si odškrtnout další svůj splněný cíl. Právě jsem uběhla svůj druhý maraton - Baroko maraton. Poprvé jsem se na start stejné vzdálenosti na úplně stejném místě v Plasích postavila před čtyřmi roky, kdy jsme oslavili Viktorky dva roky. Letos jsem si řekla, že by bylo super to na Ondrovi narozeniny zopakovat.
Zvláštní ale je, že už o tom nemám tak silnou potřebu psát, jako jsem měla, když jsem tuto vzdálenost uběhla poprvé. Přesto jsem se ale rozhodla o tom pár řádek napsat.
Že poběžím, jsem do poslední chvíle nevěděla - přihlásila jsem se týden před samotným maratonem a bylo to spíš spontánní rozhodnutí. Kdybych si ale nebyla jistá, že dám, tak do toho nejdu. Běhám už ale pravidelně 10 let a tělo je za tu dobu již zvyklé.
Za tu dobu běhání jsem se dostala do fáze, že už pro mě není každý závod utrpení, jako na začátku, ale že si to skutečně užívám.
To si myslím, že je důležité, protože pak stačí jen chtít dokončit a hlava za tělo zvládne, to co nebylo natrénováno. Takhle přesně jsem to vnímala od 30. kilometru. :)
Ale zase abych nekecala. Jednoduché to taky nebylo. Ale díky vytrénované vůli jsem se zapřela a poslední kilometry prostě dřela jako kůň. O to větší byla eufórie v cíli. To už tekly slzy dojetím. Je to prostě něco, co snad ani nejde popsat. :))) Nepřekonala jsem sice čas svého prvního maratonu, ale o to mi vůbec nešlo. Každý takovýhle závod je prostě jedinečný. S časem rovné 4 hodiny v členitém terénu a převýšením 750 m jsem prostě spokojená. A tahle trasa, ač je obtížná, o to krásnější příroda. A neskutečně mě to nabíjí. Vyčištěná hlava, čtyři hodiny jen se svými myšlenkami a přírdou kolem vás.
To že běžíte, pak už nevnímáte...
Ale je to takové, že prostě si hýčkám tu radost v sobě, něco jako zamilovanost. Každý, kdo ji jednou pozná, ví co obnáší, raduje se z ní, hýčká si ten krásný pocit v sobě a nemá moc potřebu detailně popisovat svůj stav euforie...
Ale tak se vám to zalíbí, že chcete víc a víc tohle znovu a znovu zažívat... Takže určitě to nebylo naposled!