Letošní rok závodům mnoho nepřál. Většinou se uskutečnily jen ty menší rodinného typu. Jako například i duatlon v Pytlově. Proto jsem neváhala se ho zůčastnit. Kolo jsem přece jen za léto trochu natrénovala.
Ten den počasí příliš nepřálo. Na teploměru ukazovalo 7 stupnů a od rána vydatně pršelo. Já si ale dopředu zvolila za cíl delší trasu: (2,5 běh, 22 kolo a 10 km znovu běh). Doma v teple mi to přišlo v pohodě, když jsem stála na strartu již zmoklá na kost, už jsem váhala. Byla možnost to ještě před startem změnit, ostatně dost lidí to tak udělalo. No dost, celková účast byla velmi slabá, oproti jindy. Jestli nás mohlo být kolem dvaceti? :)
Když si něco usmyslím, nejede přes to vlak
Trochu tvrdohlavá jsem. Někdy je to výhoda, dost často nevýhoda... :) První běh ještě šel, ačkoliv bláto lítalo všude. Trasa byla přes pole, tudíž totálně obalené boty blátem. Boty rázem vážily dvakrát tolik! Mě se ale nějakým způsobem líbí, když bláto lítá ze všech stran. (Asi pozůstatek z dětství).
Při běhu to ještě šlo. Člověk se víc zahřeje. Na tom kole to prostě fouká. Ruce jsou pak zimou stuhlé, jak jsou v jedné poloze. A když jsou obalené boty blátem, také to tolik nevadí, jako když nemůžete ani přehodit, jak se zadírá řetěz. Naštěstí, ho zase snadno propláchnu každým projetím louže, což tentokrát nejsou louže ale celé drody vody. Jestli jsem do té doby ještě nebyla mokrá od vydatného, hustého deště, každám takovým projetím "brodu" jsem vykoupaná až po obličej. Spláchnu tím bláto a celé zopakuji ještě několikrát.
Jedu třetí okruh, zatímco většina má už kolo za sebou a chystá se na poslední disciplínu: běh. Když se zkuhlým výrazem konečně dojedu i poslední kolo, zimou se již celá klepu. Ruce jsou uúlně ztuhlé a ani nemohu sundat přilbu. Vůbec se mi nechce, přesto vybíhám na poslední disciplýnu, kterou opravdu již hodně trpím.
Trochu se mi i točí hlava, cítím, že jsem se i málo najedla. Každopádně tenhle boj sama se sebou nhodlám za nic vzdát! Šoupu už nohu střídavě jednu před druhou úplně bezmyšlenkovitě, totálně ze setrvačnosti a jenom se modlím ať už je proboha finish! Je to opravdu bolavé a snad i nekonečné. Ale všechno jednou končí a i když si ten závěr opravdu vůbec neužívám, najednou se přece jen objevuje jako slavobrána v dáli na obzoru. To už je skoro výtězství, že jsem to nevzdala.
Vidím, jak už mi jdou naproti. Tuším, že měli obavy, jestl jsem nezkolabovala. Myslím, že