Devět měsíců utrum. Skoro jsem zapomněla, jaké to je nazout boty a vyběhnout. Během své těhotenské, neběžecké pauzy jsem pravidelně psala o svém běhání. Čas mi v tu dobu příliš neutíkal a psaní mi pomáhalo. Nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy opráším své běžecké boty. A co teprve zaběhnout si zase závod? Jaké to bude po takové době? Budu muset začínat zase od začátku?
Vysadit v tréninku pár týdnů není pro běžce nic hrozného, někdy je to dokonce přínosné pro regeneraci, ale pauza trvající více než 9 měsíců, to už je z hlediska udržení fyzické kondice sakra znát.
K běhání jsem se vrátila hned po šestinedělí a postupně jsem zvyšovala výkon. Okolí mne ale odrazovalo. Proto jsem hledala informace, kde se dalo. Na internetu jsem se zapojovala do diskusí. Článků jsem načetla snad stovky, abych zjistla, jak si neublížit a nepřijít o mléko.
Závod mně vždycky nakopne
Překvapilo mně, že jsem se do toho zpět dostávala celkem rychle a snadno. Proto jsem věděla, že to chce zkusit závod. Jakmile dlouhodobě běhám bez cíle, mám tendenci trochu ztrácet motivaci. Závod mně vždycky nakopne.
K prvnímu závodu jsem měla podle svého běžeckého deníku uběhnuto od konce šestinedělí 230 kilometrů. Byl to trénink 3x týdně za období dvou měsíců. Tedy nic převratného, běhávala jsem více. Na druhou stranu, když vezmu všechny okolnosti přes závislost na hlídání dítěte až po to, že jsem začala na začátku zimy, je to celkem uspokojující.
Ganajova stezka po roce
A tak jsem neváhala. Začala jsem hned 1. závodem nové sezóny, kterým jsem přesně minulý rok skončila, takže bylo celkem zajímavé zaběhnout si stejnou trasu přesně po roce. Na poprvé kratší závod v délce 5,4 km, přičemž jsem neměla v plánu hned, jak se říká, lámat rekordy. Proto jsem oproti své klasické strategii nevyběhla příliš rychle ve předu, jak mám ve zvyku, abych se dobře zařadila. Naopak jsem chtěla šetřit sil. Což se později ukázalo, že možná nebylo až tak dobré rozhodnutí, protože už nešlo dohnat tu počáteční ztrátu. Běh Ganajovou stezkou je specifický svou úzkou stezkou vinoucí se městským parkem při levém břehu podél řeky Mže. Závod se vždy běží začátkem února. Nikdy nejsou v tuto roční dobu úplně ideální podmínky. Stezka tu bývá namrzlá. Běží se i přes lávku, na které jsem už jeden rok spadla. Celá trasa se navíc střídá z kopce do kopce, tudíž předbíhat zde je dost složité. Samozřejmě, že to jde, ale to by jste se z kopce nemohli bát uklouznout a do kopce museli být rychlejší. :)
Když běžím, nemyslím na to, že běžím
Mamka se mi tuhle ptala: "na co při závodu myslíš"? Přemýšlela jsem o tom. Nejde ten stav úplně popsat. Mysl se po nějaké době odpoutá. Většinou se na samotný běh mnohdy ani nesoustředím. Běžím a nemyslím na to, že běžím. Hlavou mi jde tisíc dalších věcí. Někdy si už jen představuji, jak jsem v cíli. Ale to jen tak na okraj :)
Všechno je to v hlavě
Jakmile jsem po pár metrech závodu zjistila, že sílu celkem mám, pár lidí se mi ještě podařilo předběhnout a dohnat trochu ztrátu ze startu. Pak už jsem začala cítit, že mé tempo stagnuje... ale slyšela jsem, že mě dobíhá jedna soupeřka. Nechtěla jsem se nechat předběhnout. Cítila jsem, že sílu mám, že se nedám. Těměř polovinu závodu se mi to i dařilo a v jedné chvíli jsem i vnímala, jak svou myslí svou sílu posiluji. Pak ale přišel prudký kopec dolů, místy namrzlý. V malou chvíli jsem si jen na sekundu představila, že mě možná předběhne. Do té doby jsem to vůbec nepřipouštěla, i když mi byla po celou dobu těsně v patách. Ale tohle zaváhání mysli byl přesně okamžik, kdy jsem si představila, že uklouznu, spadnu a nebudu se moci starat o miminko, až budu mít zlomenou nohu. A přesně tohle rozhodlo a už byla přede mnou. Jak říkám všechno je to v hlavě!
Někoho dlouho táhnout je vysilující, ale mě vyhovuje
A pak už nebyla možnost ji dostat zpět. Někoho dlouho táhnout je vysilující, ale paradoxně mi to vyhovuje více, protože mou nevýhodou je, že snadno upadám do skepse, jakmile se mi nedaří. Takže se má ztráta vůči ní postupně ještě zvětšila. Na druhou stranou nebyla jedinou mou soupeřkou, takže jsem to nebrala jako nic, co by mě tak trápilo. Běh jsem si užila. Do konce závodu jsem předběhla asi dva chlapy, ale tam, kde bývám a s kým většinou soupeřím jsem bohužel nebyla. Všimla jsem si, že se za ten rok i pár lidí zlepšilo. :)
Musím říci, že mateřská ženě svědčí. Je to období, kdy se jakoby psychicky zklidní. A je to dokonce znát i v tom přístupu k běhu. To jen další postřeh a taková malá vsuvka mezi řádek.
Do cíle jsem doběhla, jako vždy, plna eufórie v čase 28:46, jen o dvě minuty horším než loni, což mě překvapilo. Čekala jsem, že to bude více. Skončila jsem tak ve své kategorii na 4. místě. Dohromady běželo 12 žen. Takže na první závod po tak dlouhé době jsem byla spokojená. V cíli už čekala Viktorka v kočárku společně s babičkou. Byl krásný slunečný den, tak si to také užily.
A závěrem snad jen to, že mám hlavně radost ze setkání s lidmi, se kterými jsem se dlouho neviděla. I když jako rozeného introverta mě vždy mrzí, že se mé rozhovory s nimi nikdy neodvíjejí tak, jak bych si zcela přála, přestože s tím celý život zápasím :)))