Každý, kdo pravidelně nazouvá běžecké boty a zdolá nejdříve svých prvních 5 kilometrů, prvních 10, později také půlmaraton, jednoho dne pomyslí i na to, že chce uběhnout také maraton celý. A jelikož maraton není jen o dnu, kdy běžíte oněch 42 195 metrů, ale jsou to také měsíce pravidelných tréninků, chcete si své síly vyzkoušet, zda na to opravdu máte.
Možná to bude tím, že jsem znamením střelec, ale moje rozhodnutí bylo velmi spontánní. Střelila jsem do neznáma a zvolila si závod v terénu, o kterém jsem věděla jen to, že se trať na 33 km běží přes 4 vrcholky kopců. Pilsen trail se dvěma podtituly Five Climbs Marathon a Letkovská čtyřicítka už sám podle názvu napovídá, že nejde zrovna o jednoduchý závod.
Nejdelší trasa měřila 44 km a její převýšení bylo 1250 metrů. Střední trasa měla vzdálenost 33 km s převýšením 850 metrů a nejkratší závod měřil 21 km s převýšením 450 metrů. Start pro všechny kategorie se uskutečnil v Letkově u vodní nádrže. Úderem 10. hodiny se na trasu závodu vydala asi šedesátka odvážlivců. Trať vedla téměř přes všechny nejvyšší vrcholy, které se v okolí Letkova nacházejí. Postupně jsme vystřídali jak silnici, lesní a polní cesty, tak i náročné přeběhy ve vysoké trávě a mnohdy obtížně zdolatelném terénu. V článku, který pak vyšel, jsem četla, cituji: "běžci na některých úsecích tratě museli samotný běh občas vyměnit za chůzi a mnohdy i lezení po „čtyřech“. I taková byla obtížnost závodu."
Neminuli jsme krásné přírodní scenérie jako singletreky u Letkova, Jandovu skálu, jezírko U Jandovy skály, Radoušovu skálu, Andrejšky, Starý lom, Hůrku, nebo Rotundu sv. Petra.
Počasí na startu nebylo moc přívětivé. Déšť a teplota vzduchu jen 10°C nebyly vůbec nic příjemného. Postupně ale došlo k vylepšení počasí a dobíhali jsme do cíle i za slunečného počasí.
Nevím, zda to bylo tím počasím, ale překvapilo mě hlavně to, že před závodem jsem neviděla žádného z běžců se rozbíhávat. Že by se nikomu nechtělo do deště, přemýšlela jsem. Asi jsem zase za amatéra, ale copak se budou zahřívat až při samotném závodu?
Závod jsem vyrazila velmi pozvolna. Podle pocitu jsem se zařadila, tak jako u jiného závodu. Prvních 10 km jsem se držela jedné skupinky, kterou jsem si vybrala a spíše jsem se kochala krajinou a sledovala dění, že jsem si chvílemi připadala jen jako přihlížejicí divák celé události. Trasa byla velmi mokrá, místy silně rozbahněná. Bylo nutné stále sledovat, kam nohy dopadají.
Kam jsem se to přihlásila?!
Na osmém kilometru první občerstvovačka a pak už terén začínal stoupat směrem na Čilinu, že jsem si začala trochu říkat, kam jsem se to vlasně přihlásila (Znepokojovalo mě i to, že mnozí z běžců běželi se speciálními běžeckými baťůžky) Ještě tolik kilometrů přede mnou a tohle je jen začátek, říkala jsem si... Pak se cesta zlepšila a to mělo za následek, že jsem možná trochu brzy nabyla jistoty a skupinku jsem vedla včele, což mě stálo hned několik kilometrů (byly to 4 km) zaběhnutých navíc. Možná jsem se špatně podívala, možná to bylo i trochu nepřesně značené, ale ztráta 20 minut byla jasná! Skupinka mě bohužel, možná bohudík následovala, takže jsem v tom nebyla sama.
Dále jsem se rozhodla už raději následovat slečny. Takže od občerstvovačky na 14 km jsem se až k občerstvovačce na 24 km, jak se říká pěkně svezla a běželo se mi parádně a rychle to uteklo, protože jsme si díky neplánovaně zaběhlým km i prohodily nějakou tu řeč, takže cesta přes Maršál uběhla ani nevím jak. První z holek udávala tempo a toho jsem se snažila držet. (Až doma jsem později zjistila, že vlastní titul třetí mistrině ČR v běhu na lyžích). Na Maršálu pár běžců trochu luštilo značení.
Po občerstvovačce na 25. km se mi obě holky ztratily v kopci na Sedlec, kde to teprve začínalo a což byl nejhorší úsek. Tam taky přišel na řadu iontový gel, který jsem si schovávala v malé kapsičce v oděvu. Hned se ukázalo, že to bylo velmi strategické, protože mi to dalo sílu předběhnout na trati ještě dvě ženy ze stejné kategorie.
Místy to byl orienťák
Pak jsem dlouhou chvíli běžela sama a běželo se mi trochu hůře, protože jsem musela sledovat šipky, které po dešti a v blátě byly mnohdy špatně viditelné. Místy jsem musela úplně zastavit a hledat, že jsem si připadala, jako na orientačním běhu a široko přede mnou a za mnou nebyl v tu chvíli nikdo. Někde jsem si už i myslela, že běžím špatně a mnohdy mě napověděla pouze udupaná vysoká tráva.
Za Plzencem se pořadatelé rozhodli, že je třeba mít v cíli také pár fotek zabahněných běžců - je to Trail. (Málem jsem se v bahně válela celá.) Také tu byla možnost, že vás sejme nějaký srnec. Do Letkova dolů, již letíte, což jsem v tu chvíli ještě netušila. V domění, že je přede mnou ještě minimálně dobrých pět až deset km, protože uběhneté kilometry nikde po cestě pořadatelé neuváděli a krokoměr nevlastním, najednou celá překvapená vidím - CÍLOVÝ STAN!!! Rychle tedy na závěr zařadím ještě sprint. Tak je to alespoň parádní finish, kdy předbíhám ještě jednoho z běžců. Ale jsem opravdu amatér! Zapomenu si "čipnout" včas, takže je mi to houby platné :)
Každopádně mé pocity jsou dost překvapující. Cítím, že jsem zbytečně šetřila sil! Teď už vím, že bych to uběhla i celé, vlastně mi ani moc nechybělo. S těmi kilometry navíc mi do celého maratonu chybělo jen 5 km!!! Neskutečný pocit! Až se mi nechce věřit, že to bylo tak jednoduché, i když nohy jsem po doběhu cítila. :))))
Závod se mi líbil. Na první ročník to měli vymakané. Občerstvovačky parádně zásobené. Velmi přátelská atmosféra. Příroda nádhera.
Dohromady jsem tedy uběhla místo 33 km, 37 km v čase 03:18:45.
