Běhat a psát má své výhody, že se po roce kouknu a vidím, co se během toho období odehrálo. Dlužím, a to hlavně sobě, jedno větší ohlédnutí. Je to rok, co jsem se po druhé, a sice kratší běžecké pauze, vrátila na "závodní pole" hobíků, tedy čas trochu zhodnotit, jaký vliv mělo i to, že jsem běhala delší část svého těhotenství. Celý rok utekl neskutečně rychle, že nebyl skoro čas se "nadechnout", natož to popsat, takže vydechuji rok poté, co jsem se akorát znovu rozběhla vstříc novým zážitkům, i poznání společně s dalším, nejmenším členem naší, už čtyřčlenné rodiny.
Celý tento rok bych zhodnotila jako běžecky velmi vydařený. Sice skloubit běhání a dvě děti bylo a je složitější, ale co se účasti závodů týče, nijak jsem nepokulhávala se svými předchozími roky. To samozřejmě nebyla jen má zásluha a jsem za to vděčná.
Samotný návrat bych také zhodnotila za téměř bezproblémový a až nečekaně rychlý, vždyť čtyři měsíce po porodu už jsem běžela závod se srovnatelným časem před otěhotněním.
Nechci se znovu opakovat, ale opravdu bylo znát, že jsem běhala do sedmého měsíce těhotenství.
Kdo mě sleduje pravidelně, ví že poměrně brzy po porodu jsem si užila i delší vzdálenosti. Na jaře jsem běžela půlmaraton a v létě jsem opět překonala sebe sama na 33 kilometrovém krossovém závodu, který jsem zvládla sice za delší čas než maraton, zato s nastoupanými 1000 metry.
Také jsem úspěšně odstartovala cvičení s kočárky v našem městečku a jsem pyšná, že mi na hodinu pravidelně dochází několik stálých maminek a vznikla skvělá parta společně sportujích mamin. To si myslím, že u nás chybělo a hodně mě to začalo naplňovat.
Při druhým dítěti už jsem klidnější, vyrovnanější, i mnohem flexibilnější
Dnes bych řekla, že druhé dítě jsem fakt potřebovala. O co víc jsem při prvním všechno řešila, až přeháněla, při druhém si tak přirozeně všechno sedlo. A to už od první chvíle, co se malý vykoukl na svět. Nevím sice do jaké míry měla vliv povaha dítěte, faktem je, že mě to posunulo. I když netrvrdím, že vždy je vše sluníčkové. To určitě není. jen už tolik neřeším.
Samozřejmě mám i rezervy a nejsem dokonalá máma, ale to žádná z nás není. Zjistila jsem, že jsem daleko méně trpělivá, než jsem si o sobě myslela, ale pak zas to všechno vyběhám a "hodím se do klidu" :) Proto je běhání fajn prostředek, jak také pracovat se sebou samým.
Nejčastěji trénuji sama, protože tak si nejlépe pročistím hlavu od dětí. Když není však jiná možnost, chodím na stadion, kde běhám s kočárkem kolečka. Sice to není taková zábava, ale i tak je to dobrý a dokonce to tam dobře frčí i s neběžeckým kočárkem. Málý už dopoledne nespí a tak není možné ho zaparkovat vedle, jako jsem to dělala loni. Naštěstí je to pozorovací dítě, takže vklidu sedí a kouká. :)
Co se týče četnosti tréninků, vybíhám dvakrát do týdne. Je to sice minimum, co se dá, aby se člověk nezhoršoval. Beru to však jako přechodné období, protože na zlepšování mám ještě, než umřu, fůru času. (Tedy doufám) :) Stále ještě vstávám 5x za noc k malému. Hodně času věnuji i své starší dceři, se kterou jsem od letošního roku začala chodit pravidelně na atletiku.
Nemohu sice běžet každý závod, který by se mi líbil, ale díky tomu stále jedu na vlně ne toho, kde by byl můj strop, ale kde bych si přála být. Nepociťuji, že by mě to už unavovalo, nebo snad nepřinášelo radost. Kůli dětem jsem sice omezená, ale určitě ne bez motivace na sobě pracovat. Člověk si musí lecos odpustit, ale díky dětem to má i celé, řekla bych, větší smysl, protože vyběhaná radost se najednou násobí mezi členy rodiny. :)