Taky se vám stává, že když k něčemu zaujímáte spíše neutrální postoj, zákonitě se to podaří? Tak přesně tohle se mi stalo, když jsem si letos na podzim řekla, že už uberu na závodění a na žádný větší závod se už do konce roku nepřihlásím. A ejhle stalo se, že mne vylosovali v soutěži a vyhrála jsem startovné na Radeč maraton u Plzně. Já, která všechny soutěže vyplňuji jen z dlouhé chvíle, protože vím, že nikdy nic nevyhraji.
Tak to je osud, pomyslela jsem si. Protože jsem si hned v zápětí vybavila přesně tu chvíli, kdy jsem běžcům na Šumavě tvrdila: "Ne, na Radeč maraton určitě nepojedu. Letos už si dávám pohov s většími závody!" Taky mě napadlo, že startovné někomu přenechám, ale ve skutečnosti jsem věděla, že by mi to bylo líto.
Na výběr byl maraton a půlmaraton. Půlka byla jasná volba. I tak s převýšením 650 m. Na startu se sešlo něco málo přes 300 závodníků. Mezi nimi mě již známé tváře. Ale před závodem jsem se s nimi stihla jen letmo pozdravit, protože jsem akorát odhodila batoh a už se šlo na start. Trochu jsme podcenili včasný příjezd, takže následoval rozeběh už za samotného závodu. Musím říct, že prvně jsem tak zažila trochu obrácenou krizi. Byla jsem ještě ztuhlá, takže se mi běželo hůře než jindy. Navíc hned první metry začínalo stoupání, které vydrželo až do více jak poloviny závodu. První desítku jsem tak krajinu kolem sebe ani nevnímala a těšila se, že to skončí. Pak jsem se ale zase jako obvykle dostala do tempa a konečně jsem se rozeběhla. Vytipovala jsem si kolegu, který měl rychlejší tempo než já, ale zase ne moc rychlé, abych mu ještě stačila a následovala ho. Tahle strategie mi vždycky hodně pomůže, zvláště na delších úsecích. Vždycky pak nepřemýšlím kolik ještě zbývá, ale snažím se toho běžce držet. Díky tomu získám větší psychickou sílu a z té potom čerpám. Takže se nakonec stalo, že jsem v naší dvojici zaujala vůdčí pozici já. Společně jsme pak dohnali další běžce před námi a další a další. Super pocit. Předběhla jsem také tři ženy, o kterých jsem si myslela, že už ten náskok není možný dohnat. A do cíle jsme ještě sprintovali. I když z mého pohledu to byl sprit, z pohledu diváků možná rychlejší klus líného daňka. :)
Závod jsem si nakonec užila a skončila jako 3. žena. Trailové závody jsou fajn a vždycky mě něčím novým obohatí a nejen tím, že v přírodě se prostě běhá líp. :)
