Někdy v zimě mi manžel oznámil, že má v plánu začít trénovat na Výrovský triatlon. Příliš jsem tomu nevěnovala pozornost, protože to vyslovil už několikátý rok a nikdy neuskutečnil. Je ten typ, co se nikdy nespokojí s průměrem a musí být jedině "nejlepší". Párkrát jsem si s ním šla v zimě zaběhat, ale zjistila jsem, že na něj musím příliš čekat a takové tréninky si nemohu na mateřské dovolit :) Pak už jsme trénoval každý sám. Já tedy pouze běh, protože Výrovský triatlon nebyl letos můj cíl. Už jsem si ho poprvé zkusila loni a usoudila, že plavec ze mě nikdy nebude, kolo ze sebe lepší nedám a v běhu to vše nedoženu, takže podtrženo a sečteno - sen jsem si splnila, zůstanu jen u běhání.
Mezitím si manžel pořídil nové kolo. A já už mu na tom svým definitivně přestala stíhat. Místo toho si šla opět radši zaběhat.
14 dní před "Výrovákem", kdy už jsem to úplně vypustla z hlavy, mi manžel oznámil, že je tedy rozhodnut a že si jdeme spolu zkusit běh přímo na na místo činu. Jaké to překvapení, když mě dal! Sice jen v tréninku, ale dal :)
A tak jsem se zcela pokořena, navíc se svým nulovým tréninkem na kole, když nepočítám tu rekreační vyjížďku do nedalekého Vranova s Viktorkou a jedním letošním plaváním v dětským bazénu a brouzdališti, i přesto rozhodla JÍT DO TOHO S NÍM. Jdu si přeci užít tu atmosféru závodu!
Nakoupili jsme enegy gely, jontové nápoje, připravili kola a těšili se na den D. Já to tedy nijak zvlášť nehrotila. Kolo mi za jízdy drnčelo jak železářství a ani jsem se nenamáhala sundat stojánek.
Ráno jsem se podívala z okna a přemýšlela jestli neplavat raději v dlouhých kalhotech. Ale naštěstí jen pršelo a zima byla snesitelná. Do závodu pršet přestalo a po dešti zbylo už jen mokro a bláto.
A pak to vypuklo...
Je odstartováno. Všichni se nahrnou do vody. Kupodivu mi už ani studená nepřipadá. Plavání - 300 m nijak nehrotím, ale snažím se alespoň držet Lucky, abych nebyla úplně poslední, už jen mezi veterány. Z vody však vylézám za velkého potlesku přihlížejicích. Právě doplavává 1. plavec na 600 metrů, který mě mezitím dohnal na druhém okruhu. To je ještě chvíle, kdy naposledy z vody zahlédnu manželovi záda, jak už oblečen vyráží na další disciplínu.
Ryhle na sebe hodím tričko. Nesnažím se ani osušit, po očku sledujíc Lucku, která z nás vyjede z depa dříve. Jen co jí mám za zády rychle zařadím tempo, abych měla trochu náskok, říkám si. Pak už to beru loužemi, přes výmoly a bahno. První okruh 22 km ještě tak víceméně s respektem, abych se někde nevymlátila a ve velkých loužích i s kolem nevymázla. Druhý okruh už si jsem jistější a i velkými loužemi, které připomínají také rybník, projíždím už bez přibrždění. (A to jsem si myslela, že plavání už mám dnes za sebou). Bláto lítá všude a i přes brýle až do očí. Cejtim, že mám bláto nejen v očích, ale už i v puse. Ale je to ten správný adrenalin. cítím se pořádně akčně a tak trochu si představuji, že jsem třeba Štybar. Nevím jestli mi tahle má přestava pomůže, ale "Štybar" ve mě rázem při druhém kole předjede 3 ženy a ještě se porovnává a měří síly s pomalejšími závodníky, co jedou dlouhou trať. To, že se mi podaří předjet i jednoho člena SV, se kterým v běhu jindy soupeřím, neberu v ten okamžik jako velké vítězství, když vidím na čem to vlastně jede. A to jsem si myslela, že horší typ kola tu bude těžko někdo mít. :)
V cíli druhé disciplíny ještě chvilku zápasím s nasazením kola na tyč. Nesmím ztrácet ani minutu. Slyším jak mi pořadatelé říkají: "jdi, už jdi!" Rychle si ještě beru do ruky enrgy gel, který vycucnu za běhu. Do trávy již po cestě odhazuji přilbu a brýle z kola, protože málem na ně zapomenu a běžím i s nimi. Běží se mi ztuha. Cítím lejtka po tom kole. Stoupání do kopce je také nepříjemné. Dloho nikoho nevidím. Až najednou. manžel běží proti mě. Už se vrací a je první z hobíků! Tleskám mu a běžím dál. Tam potkávám konečně další soupeře. První ženu, která má oproti mě velký náskok. Ale jsem druhá! Raduji se. Pokračuji k zatáčce, kde se trasa otáčí a pokračuji zpět. Tam už se míjím i s dalšími účastníky, i na dlouhou trať. A pak už sebíhám do vesnice. Míjím poslední zatáčku a na okamžik se přiblížím soupeři přede mnou. Ještě se snažím zrychlit, ale už ho nedám a konečně jsem v cíli běhu dlouhému 6,5 km. Celkový čas celého triatlonu: 1:40:02 slyším. No paráda o 7 minut lepší čas než loni, raduji se. (Ale je pravda, že to jsem ještě kojila a po doběhnutí Viktorku nakojila ještě přímo tam)
V cíli na mě už čeká manžel. Plni endorfinů behementně rozebíráme celý závod. Uděláme společnou fotku a jdeme smít bláto do rybníka. Co je nejlepší, opravdu jsem si to parádně užila! Největší radost však mám, že jsme si to užili spolu - NÁŠ PRVNÍ SPOLEČNÝ ZÁVOD. A to pak společně člověk úplně jinak prožívá.
