Už delší dobu se nějak chystám zrekapitulovat tuhle zimu a nějak se mi to nedaří... vždycky do toho přijde nějaká nemoc! Tahle zima prostě ne a ne skončit!
Říká se, že běžci mají dobrou imunitu, že lecjaká nemoc je neskolí! Opravdu nebýváme nemocní a ani Viktorka loni temeř nestonala, ačkoliv nastoupila do školky. Letos je to ale jiné. Marodí všichni kolem nás. My, prakticky od prosince, jsme jako na houpačce.
Na to, že mám neustále pocit, že nestíhám nic než kojit, říkám si teď s odstupem, že máme ještě štěstí, že jsme "stihli" všechno, co jsme stihnout mohli...
Největší drama jsme si odbyli už před Vánoci. Sice jsme neochutnali ani jeden svařák a z pyžama jsme se pomalu převlíkali rovnou ke stromečku, ale celé vánoční svátky nám už zase chutnalo, že jsme se přejedli zase jako každý rok. :)
Na hory jsme pak na začátku února odjeli naštěstí všichni, ačkoliv to do poslední chvíle vypadalo, že já s malým zůstanu doma, protože týden před odjezdem chytl kašel od Viktorky. Vyústilo to až na náběh na zápal plic, ale díky tomu, že jsme k doktorce přišli včas, jsme nemuseli "dovolenkovat" místo na horách v nemocnici. Uzdravil se za minutu dvanáct, doktorka nás pustila, a tak jsme si to užili i s prarodičema, který nám jeli pomoci s hlídáním, abych si i já mezi kojením mohla zaběžkovat. Uznávám, že takový komfort každý nemá a vážím si toho.
V březnu pak přišly mrazy. Do té doby jsme se ještě stihli se starší dcerou naučit bruslit, i vyrazit na zamrzlou přehradu. Jakmile ale přišla obleva, zastihla nás u Viktorky zase viróza, i zánět středního ucha... (bohužel školka si letos vybírá svou daň).
Ačkoliv na běhání a trénink v tu dobu nebylo ani pomyšlení, stihli jsme jako zázrakem první běžecký závod zase ve chvíli klidu, kdy jsme byli všichni fit. A dokonce i měsíc bez tréninku, s časem se kterým jsem spokojená! Můžu to považovat, že jsem už zpět. (podle časů, které mívám normálně).
Minulý týden, kdy jsme ještě doléčovali zánět středního ucha, jsem spíše chodila procházky. Nebyl kdo by hlídal malého. Manžel mě vždy jen prostřídal doma, aby jsme byli hlavně na vzduchu. Nachodili jsme ale spousty kilometrů s kočárkem, i když nám na to stačili dvě hodinky denně.
Ted už opět pokračuji v tréninku a za měsíc a půl chci už běžet půlmaraton. Cítím se na to, i když při dvou dětech je to fakt jiné, co vám budu povídat. Na druhou stranu je pravda, že díky běhání ještě funguji a ještě mě neodvezli...! :)
Přiznávám, že na blog skoro nemám čas a snažím se, abych stále něco přidávala a když ne článek, tak alespoň fotky. Těší mě, že zájem o sledování roste.
Přeji vám krásné běžecké jaro bez nemocí a ať už konečně přijde to sluníčko, které všichni už s nedočkavostí vyhlížíme!
Taky bych chtěla říci, že nemoci s dětmi mě naučily, že ta "chvilka" co je nepohoda fakt ryhle přejde a zase bude líp. A to co zameškáte v tréninku vás nemusí vůbec mrzet, kolikrát vlastní vůlí a odhodlaností všechny ztráty hravě vyrovnáte. Zato ztráty, kdy nejsme se svými dětmi, které nás zrovna potřebují, už nikdy nedoženeme...