Zjistila jsem, že mě láká dobrodružství. Už během dubna a května jsem si vyzkoušela párkrát spát sama pod širákem.Tímhle směrem mě ale nasměrovala zřejmě letošní pandemie, která mě uvěznila se dvěma malýma dětma doma, což nebyla vůbec lehká situace.
Díky tomu jsem ale zjistila, že mi čas strávený v přírodě vyhovuje více, že inklinuji k pomalejšímu způsobu života. A dobrodružství ve mě vyvolává pocity vášně.
Pro každého je výraz dobrodružství něco jiného. V obecném význanu znamená: sérii neobvyklých a vzrušujících zážitků.
Pro mě to znamenalo: spaní pod širákem v lese mezi prasaty, které jsem tam v brzkých ranních hodinách zaslechla. Možnost si sama rozdělat oheň, nebo dojet na kole na Vlčí horu a tam pozorovat večer západ a ráno východ slunce...
To vše mě tak nadchlo, že jsem doslova prahla po dalších podobných zážitcích!
Na začátku léta jsme s kamarádkou podnikly čundr s prckama, kde jsme si vyzkoušely, že tahle akční dovolená, ač to není o odpočinku, může být velmi obohacující pro děti, i pro nás samotné.
Sním často a ráda! Vidím přímo obrazy, všeho co bych ráda vyzkoušela, za čím bych po hlavě vrhala, a tak mě občas tyhle nápady pohltí. Jako tentokrát...
Rozhodli jsme se, že si uděláme okruh na kolech. Pro začátek 200 km za dva dny. Jednak manžel se potřeboval nějak časově vtěsnat do svého pracovního procesu a pak také to byla naše první "větší" nálož kilometrů. :)
Na mapě jsme naplánovali trasu. Volili jsme hlavně ty turistické, než přímo cyklistické, protože silnice nás nebaví a chtěli jsme si pořádně užít terén, tedy prašné cesty, lesní cesty, výmoly a hrboly. Prostě MTB.
Naplánovali jsme trasu ze Stříbra po Svatojakubské stezce, přes Krkavec, Plasy, kolem řeky Střely do Rabštejna Nad Střelou a odtud dál přes Žlutice, Toužim, Úterý, Bezdružice zpět do Stříbra.
Ráno jsme vyjeli v šest hodin. V půl desáté už jsme byli na Krkavci. Dali jsme si kafe a pokračovali dále. Jelo se dobře a kilometry přibývaly jako po másle. Další zastávkou byly Plasy. Na hodinkách jsem měla půl jedné, když jsme si dávali oběd v místním pivovaru.
Hned za Plasy ale už začínala náročnější trasa. Kolem Střely byla příroda úchvatná, ale na kole se projet nedalo. Kolo jsme přenášeli přes brody, obrovské balvany, prakticky 20 km až do Rabštejna Nad Střelou. Po cestě jsme potkávali spousty čundráků. Ještě nikde jsem neviděla tolik čundráků na tak malém okruhu vzdálenosti. Zastavili jsme se v hospůdce, opravené z roku 1474 z bývalého mlýna. Okolo pobíhali slepice. Koně se pásly opodál. Kousek od nás jsme zahlédli malého kolouška, co se chtěl právě napít vody, na jejíž hladinu nádherně dopadlo zapadající slunce a vytvářelo krásný zlatavý nádech. Byl tam boží klid. Případala jsem si děsně svobodně a volně. (Tenhle svobodný stav je mi známý již z vodáctví a umožní člověku nahlédnout na běžné problémy každodenního života z vyšší perspektivy.)
Do Rabštejna Nad Střelou jsme ujeli 90 km a na zřícenině, tyčící se nad městečkem, jsme pod širákem přespali. Pod zády jsme ale cítili každej hrbolek, protože i karimatku jsme při balení věcí zhodnotili jako zbytečnost navíc. Večer jsme se jen ošpouchli v řece a v hospůdce si dali klobásu a pivo. Městečko je malebné i díky lidové architektuře, která je pro něj typická. Ta atmosféra byla neopakovatelná.
Druhý den v pět už nám zvonil budík na telefonu, rychle jsme sbalili jen těch pár věcí, co jsme s sebou vezli a pokračovalo se dále do Žlutic (16 km). Po cestě jsme spatřili malou lišku, co si na silnici hrála s plechovku. Chvilku jsme zastavili a jen sledovali, jak s plechovkou zápasí až se jí podařilo plechovku chytit do čumáku a zmizet s ní kdesi v lese.
Ve Žluticich jsem si myslela, že si tam dám kafe, ale je to takový trochu ještě socialistický městečko, něco jako kavárna tam vůbec nebylo. tak jsme jen zaběhli do potravin. Najedli se u silnice a pokračovalo se dál.
To už sluníčko zase docela pražilo a cesty byly skoro jen do kopce. Přišla trochu krize. Představa, že Toužim (další větší město) je až dalších 40 km byla v té chvíli nepředstavitelná. Přece jen únava z předchozího dne byla znát. Spali jsme jen 5 hodin, jestli se tomu vůbec dá říkat spánek. :)) V duchu jsem si myslela: to do večera nemůžeme ani ve Stříbře být! (dalších 60 km). Už jsem jen šlapala, nemluvila a modlila se, ať už si někde konečně dám to kafe! Toužim, ať už je ta Toužim, v duchu jsem si říkala. Toužim, toužim po kafi!
Dala jsem si ho ale až v Bezdružicích! Ani v Toužimi možnost nebyla! Přijeli jsme moc brzo a v půl 11 bylo ještě vše zavřené! :))) Moje krize se tím prohloubila. Chvilku jsem jen seděla v pangějtě u silnice a nemluvila. Jen do sebe lemtala sladký pití, které jsme si předtím do zásoby nakoupili. Horko na sluníčku bylo úmorné.
Po pár kilometrech jsem se ale zase rozjela a krize naštěstí přešla. Možná mě i konečně probral další zážitek - v pangějtě jsme ze silnice spatřili mrtvé prase. Smrdělo na sto honů, takže jsem přesvědčenná, že ten zápach by probral i mrtvého. :)
Z Bezdružic se už ale jelo jak po másle. To už jsem byli za humny domova - 20 km od Stříbra. Vykoupali jsme se ještě v lomu v Konstantinkách. Ten den vyšplhala teplota asi až ke 36 stupňům. Proto bylo v lomu lidí až moc. Osvěžení ale za to stálo.
Když jsme přijížděli do Stříbra v pět hodin odpoledne, bolel mě zadek ze sedačky, i obě achylovky. Říkala jsem si, že není možný, že jsme to vůbec dali takhle rychle. Jen co jsem si ale trochu odpočinula, už mi to zase chybělo. Rozhodně to patří k jednomu z nejsilnějších zážitků, co jsem zažila a už teď vím, že mě to láká, čím dál více. Jak únava a vyčerpání odezní, dostaví se radost a ta začne být návyková. :)))
