Znám pár běžců, kteří si pamatují všechny časy i na setiny rok zpět a dokáží vám jako z rukávu vysypat třeba, jak doběhli před 10 lety ten a ten závod, a co nechápu vůbec, s jakým časem ještě někdo jiný. Já k nim ale, jako většina lidí, nepatřím. A tak si musím všechno psát... Psaním pro sebe to celé začalo - ve snaze uchovat si vzpomínky.
Od prvního kilometru, který se mi podařilo uběhnout, nikoliv ujít, jsem cítila, že potřebuji to vše někam zaznamenávat. Nejdříve jenom pro sebe, jak se říká "do šuplíku". Jednak abych věděla, jak se zlepšuji a jednak, to už ale mnohem později, s cílem třeba i někoho inspirovat.
Mé psaní se paradoxně "rozjelo", když jsem běhat nemohla, v době mé těhotenské pauzy. Psaním jsem si kompenzovala dlouhou chvíli, i smutek po běhání, protože celé těhotenství jsem se cítila fit a sport mi chyběl. Nejdříve jsme své postřehy umisťovala na blogu iDNES, kde vyhlásili soutěž, čím to celé vlastně začalo. Díky téhle soutěži jsem šla poprvé s kůží na trh a překonala své zábrany. První článek byl o běžeckých začátcích. V té době blogy u nás teprve vznikaly. Znala jsem pár zahraničních blogů, které mne inspirovaly.
Od první chvíle jsem sice věděla, co chci sdělit, ale jako absolutní píšící lajk jsem trochu tápala ve formulaci myšlenek. A tak se stalo, že jsem jednou použila formulaci, kterou už někdo vymyslel. Tehdy jsem dost narazila, protože autor, také běžecký bloger, na to přišel a nařkl mě z plagiátorství. To bylo dost nepříjemné. Kopírovat jsem nikdy nihoho nechtěla a bylo to vlastně celé i taková náhoda - (Byl, nebo spíše byla navíc ze stejného města. V té době jsem netušila, že zde také někdo píše). Nikdy by mě nenapadlo, že mě za to vynadá na ulici jako malé holce. Bylo to celé takové zvláštní, protože mě nikdy o nic nešlo, psaním jsem se neživila a jako nějaký bloger v uvozovkách se necítila. Že, co napíši, nikdy přede mnou nikdo už nevymyslel. Dotyčné jsem se samozřejmě omluvila a tuhle zkušenost jsem si vzala jako ponaučení. Všechno už formuluji - zásadně po svém a pokud něco kopíruji, připisuji k článku zdroj, odkud jsem čerpala.
Těhotenské období tak rychle uteklo a psaní mi zůstalo i nadále, hlavně pro potěchu. Zjistila jsem, že díky němu mám "pohromadě" všechny své vzpomínky, včetně pocitů, ze zajímavých závodů, které chtě nechtě po čase zapomínám.
Na iDNES jsem ale přestala psát a založila si vlastní blog, hlavně kvůli tomu, že zde mám větší volnost si pohrát s úpravou. Díky tomu, že jsem do "děje" zapojila "storky" z mateřské vznikla Máma v běhu, která funguje už něco přes rok :) Současně má 38 fanoušků. Žádné terno, já vím, ale je to přeci pro radost.
Možná není úplně jasné o čem to tu celé je. Na stránce FB sdílím jednak různé běžecké články, které se mnou nemají nic společného. Pak zase chvíli píši o sobě a jak jsem už opět běžela nějaký závod, nebo o tom, co dělám na mateřské. Občas se objeví nějaká fotka z mého soukromí, nebo něco, co se tváří jako reklama.
Není to žádný deníček, je to čistě propagace běhání jako takového v roli matky. Můžete se inspirovat, můžete se pobavit, můžete společně se mnou sledovat, co mě zaujalo, nebo si také můžete ťukat na hlavu. To je úplně jedno. :)
Moje stránka zatím nemá velkou návštěvnost, vlastně ani nevím jestli někdy mít bude a už vůbec netuším, kolik příspěvků si tu lidé přečtou opravdu až do konce. O to víc mě pak těší každá reakce. Z výsledku mám ale radost. Na každé zveřejnění článku se těším, protože zažívám jakýsi adrenalin, zda to někoho vůbec osloví. Ale nevadí mi, jestli se to někomu nelíbí. Psát jsem začala sama pro sebe, jen tak: „prostě to potřebuji ze sebe dostat.“
K mým nynějším velkým blogerským vzorům patří např: "Kafe a cigárko", "Deníček moderního fotra", "Petra Lovely Hair".
Přeji vám hezkou zábavu na blogu.
Vaše Máma v běhu
