Doba na mateřské, to je období, které lze využít různě. Jednotvárný maraton mezi plínkami, sunarem a dětským hřištěm, nebo i zajímavé období, kdy se můžeme vydat za svými dosud nesplněnými sny a zdolat třeba MARATON? (Název a délka trati se odvozují z legendy o řeckém běžci, který měl údajně po bitvě u Marathonu, nést zprávu o vítězství Athéňanů nad Peršany z Marathónu do Athén a tam se slovy „Νενικήκαμεν“ – „Zvítězili jsme“ vyčerpáním zemřel.) Že bych mohla někdy v životě uběhnout 42,195 km, vzdálenost kterou spousty lidí neujede na kole, neujde, natož uběhne, by mě před pár lety, co?! Ještě ani před dvěma roky ve snu nenapadlo! 

Ale není to jen o dnu, kdy běžíte. Jsou to také měsíce tvrdé dřiny, pravidelné tréninky, dostatek odpočinku a při dítěti v neposlední řadě podpora v rodině.       

Běhat jsem začala od roku 2009. Začátky byly jako pro většinu lidí krušné - po pár metrech mě píchalo v boku. Ale to mě neodradilo. První závod na 10 km jsem absolvovala v roce 2010. Pak už následovaly další. V roce 2012 první půlmaraton, který byl v mém běhání jakýmsi mezníkem. Tohož roku jsem otěhotněla a dopřála si devítiměsíční běžeckou pauzu. Ale hned po šestinedělí, ačkoliv jsem plně kojila, už jsem opět pravidelně nazouvala své tenisky.

Jakmile jsem půl roku po porodu zdolala svůj další půlmaraton, byl další cíl jasný! Dala jsem si rok na přípravu. Když běžet maraton, tak byl důležitou otázkou který. Hodně běžců zvolí jako první ten pražský. Je po rovině, tudíž se dá zaběhnout dobrý čas. A je tam spousty fandících diváků. Já tuhle možnost ale hned zavrhla. Nemám ráda běžet v davu. Fandící diváci mě spíše rozptylují a ruch velkoměsta mi nevyhovuje. Chci běžet raději v terénu, řekla jsem si. V úvahu tedy připadal maraton okolo Boleváku, který je sice po rovince, ale stále dokola. To by bylo ubíjejicí, to ne. Rozhodla jsem se pro BAROKO MARATON v Plasích. Běžecké články uvádí: 

"CHCEŠ-LI OCHUTNAT PRAVÝ MARATON, běž BAROKO MARATON."

Začala jsem se připravovat. Poctivým tréninkem mi byly všechny závody, které jsem si zaběhla. Velkou zkouškou byl závod na 33 km, který jsem běžela v květnu, abych si vyzkoušela, jestli na to vůbec mám, protože počty naběhaných kilometrů měsíčně u mě rozhodně nikdy nedosahovaly doporučených 200 km jako minimum!

Trénovat při dítěti není zrovna jednoduché. Ale dá se to zvládnout. Důležitá je ale podpora v rodině. Když jsem začla podrobněji studovat tréninkové plány na maraton zdálo se mi to jako strašná věda. Rovnou jsem je zase zavřela a nechala to na svou intuici, kterou se v běhání řídím vlastně od začátku a nikdy mě nezradila. Co jsem na mateřské, tak jsem musela tréninky omezit ze čtyř na tři výběhy týdně. A to se vlasně nezměnilo až do dne D. (V době nejintenzivnějšího tréninku jsem pouze jeden trénink běžela rychlejším tempem a jeden delší výběh - 15 až 20 km.) Týden před maratonem jsem trénink úplně vysadila a "ležela" formu - je důležité být dostatečně odpočinutý.

Až do dne před maratonem jsem byla úplně klidná. A přímo jsem se těšila. Noc před jsem trochu nespala. Malinko nervozitou, co mě čeká, malinko jako když se dítě těší poprvé k moři :) Doprovod mi dělal manžel s dcerkou, kteří část dne strávili v dětském minigolfu, kde si to také náležitě užili. 

A JE TO TU...

"Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton." Emil Zátopek 

Na startu společně se mnou čeká skoro 600 lidí. Čtvrtina však běží půlmaraton. Zazní start a my, co jsme dále, stále ještě stojíme. Chvilku trvá, než se štrůdl rozpohybuje. Hlavně pomalu, v klidu, nepřepálit prvních 20 kilometrů, říkám si. Obkroužíme "zahřívací" kolečko pro diváky a jde se na to. Nikam nepospíchám. Nikam se neprodírám. Běžím zvolna a cítím, že si to teprve teď začínám uvědomovat. Malinko jsem z toho dojatá. Vlhnou mi oči.

Než se půlmaratonci od nás oddělí, běžíme všichni společně - dosti nahuštěně. Hned 2 km za startem začne první stoupání, ale tentokrát mi přijde kopec nějak menší, než když jsem ho běžela naposledy při půlmaratonu. Prvních deset kilometrů běžím hodně zvolna. Užívám si scenérií a krásné krajiny. Každých pět kilometrů následuje občerstvovačka. Na každé se do sebe snažím dostat kus banánu. Zhruba od té občerstovačky, co se oddělíme od půlmaratonců mi už hlásí, že jsem třetí žena. Což je pěkné, ale ještě příliš předčasné k nějaké radosti. Ale bylo by fajn si pozici udržet. Z principu nemám žádné hodinky. Nechci se stresovat a jediný čas, který při běhání mám, je ten v mé hlavě. 

Přijde mi ale, že strašně brzy vyběhnu na další občerstvovačku v Manětíně. Je to ta nejvzdálenější, někde na 20 km a pak už by měl okruh zase postupně ubíhat zpět. Mám dost sil, tak mohu trochu přidat. Až do 26 km se mi běží úplně lehce. Tak lehce, že mám chuť si ještě povídat s běžci okolo. "Docela rychle to utíká," komentuji to s běžeckým kolegou na trati. "Ještě ale nevím, co mě čeká, " rychle dodávám. "Nic pěkného." směje se. A má pravdu. Pak to přijde. Velké, hodně velké stoupání. Někteří z běžců přede mnou zařadí i krok. Ale já se nevzdávám, ani se nesnažím s kopcem utkat. Sice ve šnečím tempu, ale přece jen ho vyběhnu. Dokonce někde za sebou ztratím i toho kolegu, kterého jsem se dlouhou dobu držela. (Ne za ruku :)) Co jsem se ale stihla dozvědět, tak to byl zkušený maratonec, proto trochu uvažuji, že byla chyba mu utéct.

Pak chvilku běžím sama. To není moc příjemné. Tak se snažím doběhnout další skupinku běžců. To se mi podaří zhruba na 30 km. Držím se jejich tempa, které začíná být trochu svižnější.  Přichází další nepříjemné stoupání, takže do sebe hodím iontový gel. Pořád mám ale dost sil. A už mám před sebou jen 12 km. Což mi přijde úplně neuvěřitelný! Občas se na trati najde někdo, kdo tleská a fandí, i když běžíme především lesními cestami, nebo údolím řeky Střely. 

Na 35 km se postupně přibližuji skupince s druhou ženou. Je to jako motor, co mě žene. Takže ji nakonec předbíhám a ztrácím za sebou, i s dvěma dalšími chlapy, se kterými běží společně. Chvilku zase sama. Dobíhám dalšího běžce. Má svižné tempo, ale musím se ho zuby nehty držet. Přichází 37 a s ním trochu krize. Začínám sledovat každý kilometr a cítit k téhle vzdálenosti neuvěřitelnou pokoru. Trasa už ale opět navázala na společnou trať s půlmaratonci, kterou už jsem před třemi roky běžela, takže už jsou mi další km přede mnou známé. Už jen 7 km! Vím, že už je to kousek, že už to dám. Zavěsím se přímo za kolegu a běžím mu doslova v patách. To mi hodně pomůže. Zvláště ve chvíli, co přijde další stoupání. Z kopce dolů běžíme vedle sebe. Zase si vyměníme pár dojmů.

Poslední občerstvovačku už míjím bez zastavení. Ceduli PLASY a cifru 40 km už vítám v euforii. Závěrečné dva km si už vychutnávám a jsou to nejkrásnější 2,195 km v životě. Do cíle dobíhám setinu minuty za kolegou, šťastná, že jsem druhá ze všech žen. V cíli už mě vítá manžel. Dcerka to zaspala. Mám pocit, že mi jdou nohy šejdrem do stran. Ptám se manžela na čas. Cože?! 3 hodiny 40 minut?! Nechce se mi věřit! Nakonec se ale dozvídám přesný čas: 03:36:38!!! Neuvěřitelný! V tak těžkém terénu. 

Jsem šťastná, že se mi to povedlo a krásný čas vnímám ještě jako bonus navíc.    (Cíl byl pod čtyři hodiny) Splnila jsem si svůj sen a je to neuvěřitelný pocit! Druhý den po maratonu jsou pocity ještě jasnější. Nejen, že cíl je splněn, ale nebolelo to a já si to užila. (Tedy mám na mysli bolest během běhu, že jsem maraton běžela mi nohy připomínaly ještě třetí den, ale maraton se neběhá každý den.) 

Vtipné je, že cyklomaraton, který jsem jela ve Varech byl kratší (37 km) a jela jsem ho déle, než jsem uběhla maraton. To jen taková drobná vsuvka.

Tímto bych chtěla povzbudit všechny maminky na mateřské - opravdu to jde!!!