Když víte, že dnes jste neměli běžet a přesto běžíte

Dnešní článek ze závodu píši s malým zpožděním. Možná proto, že jsem ho ani běžet neměla. Běhám již osmým rokem - tedy už nejsem žádnou začátečnicí. A tak vím, že každý závod není stejný. Někdy vám závod sedne, jindy ani trochu. Občas to stojí hodně sil a sebezapření dostat se až do cíle. Ale především ty závody, které vám příliš nesednou, vás formují. Jestliže TO NEVZDÁTE, posilujete svou psychickou odolnost!

 Nejhorší je si myslet, že když vám závod sedl v minulém roce, sedne vám tentýž další ročník. Můžete mít natrénováno jako obvykle a stejně prostě nemáte svůj den. Někdy to prostě tak je.

Na závodě Pilsen Trail - Radeč jsem prostě chtěla být stůj co stůj. Přesto vlak nejede! 

A i když jsem měla být zrovna na jiným místě, usmyslela jsem si, že na tomhle závodě prostě budu!

Tentokrát startoval půlmaraton déle, než startovala trať maratonců - až v půl dvanácté. Nabyla jsem trochu milného pocitu, že mám spousty času a že se v pohodě zvládnu převléci až na místě. Byla to největší hloupost, téměř začátečnická! Převlékání mě zabralo tolik času, že jsem se vůbec nerozcvičila. 

Už z loňska jsem věděla, že první půlku mě čeká především stoupání do kopců. Když trasu znáte, jste ve výhodě. Můžete si dobře rozvrhnout síly. Nikam jsem se nehnala. Ale i kdybych chtěla, tak by to tentokrát asi nešlo. Cítila jsem se celá ztuhlá.

Byla poměrně zima. V nejvyžších místech ležel i poprašek sněhu. 

Zrhruba těsně před polovinou závodu mě začala chytat do neprotažených nohou křeč. Velmi nepříjemná situace, ale chtěla jsem běžet dál! Možná tomu "napomohlo" i podvědomí, které se zdá se tak trochu bránilo se skutečností, že jsem tu být neměla. Každopádně mé rozhodnutí vytrvat mi vydrželo maximálně kilometr. Pak už jsem tu nohu téměř necítila. Je to asi jako když vám mravenčí celé chodidlo a lýtko, v noze necítíte žádný cit až ke koleni.

Nikdy to při závodě nedělám, ale musela jsem ÚPLNĚ zastavit!

Měla jsem opravdu velkou krizi. Už jsem to chtěla i vzdát a prostě to jen dojít. Přecházela jsem do kroku.

V takových situacích se mi líbí, že se vás hned ostatní ptají, jestli jste v pohodě. S pár lidma jsem se díky téhle zkušenosti dala do řeči a velmi mi to pomohlo.

Čas, nečas - v tu chvíli už byl stejně druhořadý a uprostřed závodu jsem musela zařadit strečink.

Nakonec mi to opravdu pomohlo a mohla jsem díky tomu pokračovat. V té chvíli to byla ta největší úleva, jaká mohla přijít. Vědomí, že do cíle už mě nohy donesou. Obykle mi pomáhá koncentace a schopnost vidět se za cílovou páskou. 

Za občerstvovačkou jsem už věděla, že přichází ta lepší polovina závodu. To mi dodalo sílu, že jsem nakonec i dohnala lidi, které už jsem dávno ztratila.

V cíli jsem byla šťastnější možná víc, než kdy jindy. Čas mě však vůbec netrápil.

Závěr bych zhodnotila, že třeba i díky tomu, že mi okolnosti vůbec nepřály tu být a já to nakonec ovlivnila, tak kdo ví jestli jsem tu opravdu byla? Jestli se mi to jen nezdálo a nebyl to jen přelud? 

Když vám hvězdy nepřejí, když vám celý vesmír nepřeje, jděte (běžte) proti němu!!! Možná budete překvapeni, co se stane. Možná se nestane vůbec nic... :)

Diskusní téma: Když už předem víte, že dnes jste tu neměli být a přesto běžíte

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek