Odběhnout si půlmaraton je pro mě něco jako získat vstupenku zpět. Proto jsem dlouho neváhala, kdy poběžím svůj "půlmaratonskej comeback". Tady trochu soupeřím sama se sebou, kdy dřív po porodu to bude. S Viktorkou ve dvanácti měsících, s Ondrou v sedmi. :)
Není to ale, že bych si skrze své děti honila ego. To rozhodně ne! Spíše je to o tom, že chci překračovat své hranice a zjišťovat, co ve mě je. Díky běhání neustále poznávám sebe sama a dozvídám se o sobě spousty věcí...
Třeba to, že silniční běžec rozhodně nejsem!!! Že mi dělá problém na silnici vypnout a nevnímat okolí. (Příliš zaměstnávám svoji hlavu, místo abych myšlenky nechala jen volně plynout, tak jak jsem zvyklá v lesích a v přírodě.)
Má to sice něco do sebe - atmosféra je to skvělá!
Lidé stojí kolem trati, povzbuzují vás, mávají, tleskají... (v Dobřanech na náměstí, přes které běžíme, dokonce hraje hudba, všichni nás vítají...) Už po chvilce takového sledovaného závodu vnímám, že se směju, že lidem kolem mávám, reaguji na pozdravy... to ale odvádí mou pozornost od výkonu, od soustředění se na své tělo, na vnímání pocitů, i signálů, které mi tělo vysílá...
Třeba to, že horko, které je ten den nesnesitelné, má vliv na můj výkon...
Teploty se pohybují kolem 30 °C. Po dlouhé zimě je to teplotní šok. Oproti jiným závodům, běžíme v pravé poledne. Trasa vede jen po asfaltu. Nikde žádný stín!
První desíta je v pohodě. Běžím stále na dohled vodiči na čas 1:40 min. Nemám pocit, že bych tempo přepálila. Kolem mě je ale stále dost lidí, což mi také bere dost energie, protože nerada běžím s více běžci pohomadě delší dobu. Tohle je ale celkem už masový závod (cca 600 lidí na startu), tak ani nemám šanci běžet chvilku úplně sama.
Po půlce se mi už ale zdá trasa nesmírně ubíjejicí, stále čekám, že přijde aspoň malá změna, alespoň trochu stín... marně! Trasa se nemění. Cítím úplně vyschlo v krku. Voda na občerstvovačkách, ale nezahání nesnesitelnou žízeň a ani polévání se mi nepomáhá k ochlazení. Cítím, že budu ráda, když to vůbec dnes dokončím!
Předbíhá mě vodič na 1:45. Já už ale nezávodím. Krize se dostavuje. Běžím ze setrvačnosti a jediné na co myslím, kdy budu v cíli.
Jediné co mě motivuje, že cíl někdy musí přijít! Hlavou mi zní písnička,: "jak je to ještě daleko k šibenici..." :)
Nakonec mě předbíhá také vodič na 1:50 a spousty dalších lidí. To mě dost demotivuje. Stále si ale říkám:, "vždyť jsi sedm měsíců po porodu, co bys chtěla, je to dobré!"
Závod dokončím v čase 1:55 a nějaké drobné. Jdu rovnou do stínu. Točí se mi hlava a jsem šťasná, že jsem to ty poslední kilometry nevzdala! Objímáme se s manželem, se kterým jsem se viděla jen na startu a zjišťuji, jak dopadl on. (Doběhl deset minut přede mnou.) S výsledkem jsem spokojená. Cíl do dvou hodin se podařil. Sice je škoda, že se mi nepodařilo udržet ten začátek, který byl slibný na čtvrté místo, ale nevadí. Skončila jsem devátá v kategorii ze 71 žen a celkově dvacátá ze 150 žen. Za námi dobíhá ještě asi 400 lidí. Každý, kdo ale tenhle nesmírně obtížný závod dokončil, je opravdu borec! :)
Vítáme se s dětmi, které hlídali prarodiče. Sportovní zázemí jim po dobu závodu nabízelo spousty aktivit, jak si tu dobu užít. Viktorka skákala na trampolíně, i se svezla s babi na vodním šlapadle. Ondrášek zatím spinkal pod stromy v parku v kočárku. Nakojila jsem ho před závodem a pak zase hned po závodu, když se vzbudil.
Celý den jsme si moc užili. Viktorka běžela dětský závod - Predator Race, který byl díky jednotlivým překážkám pro děti opravdu zábavný. Ve Škodalendu, kde se celé zázemí nacházelo, jsme tak strávili hezký rodinný den.
Takové akce mám ráda a myslím si, že i děti vedou přirozenou cestou k pohybu, protože si to užívají s námi společně. Fandí rodičům, rodiče zase jim. Jsou toho součástí. Rozhodně to není: mám svůj zájem, tady tě odkládám. :)
