To, že se váš volný čas na mateřské scvrkne na minimum, je zcela logické. Najednou už dobře zvažujete, jak naložíte s volným časem, kterého s rostoucím miminkem spíše ubývá, než přibývá. Vzpomínám si, jak jsem ještě v těhotenství narazila na nějaký příspěvek, jak vám hned po porodu prý všichni rádi "radí", co a jak by jste měla... Teď jsem si na to vzpomněla v souvislosti s radou mojí babičky, že bych už měla prý konečně přestat s tím běháním, když mám dítě. To mě přimělo k malému zamyšlení.
Především si nemyslím, že dítětem život končí. Dítě vás nepřiková doma a nenaruší váš život natolik, že nemůžete dělat věci, které vás bavili doteď.
Jde jen o to umět si správně zorganizovat čas. Zatímco před dítětem jsem ho měla spousty, dnes zjišťuji, že jsem toho za den stíhala daleko méně než s dítětem, což může znít jako paradox. (ale pochopí jen maminky)
(Teď jen drobná vsuvka. Dokonce i maminky se umějí bavit o jiných věcech, než jen o dítěti. I když právě! Potřebují styky s lidmi a své zájmy. Jinak opravdu hrozí, že budou umět se jen rozplývat nad svým dítkem a říkat všechny ty šišlající zdrobnělinky, které jejich bezdětní přátelé tak nemohou vystát :))
Navíc aby byla máma, jak se říká vpohodě, měla by si umět užít svou volnou chvilku a to je u mě běhání. Tím se odreagovávám a na chvilku vypínám. Bez toho si neumím svůj život ani představit. Ale zdaleka to nejde už jako dříve. K dnešnímu 31. týdnu od začátku ledna mám naběháno 930 km, což bylo před Viktorkou ještě téměř jednou tolik.
Dokud malá víc spinkala, než bděla, stíhala jsem vše téměř stejně. (Tím teď nemám na mysli běh). Pak přestala spinkat v podvečer a nakonec i velkou část dopoledne. To mě nutilo stále přeorganizovávat své zaběhlé rituály a neustále improvizovat v organizaci. Už chápu, co znamená, když se říká, že ženy po mateřské jsou nejlepšími manažery.
Naštěstí mám mamku, která mi ráda pohlídá. Je to strašná výhoda. Zvlášť, když pak vidím třeba ten názor u babi: "mně taky nikdo nepohlídal, tak nehlídám". Celkově ta starší generace moc neuznává, že matka je taky jen člověk a ne stroj. Hlavně si myslím, že správný, zdravý přístup je uvědomovat si, že nemusím být ve všem nejlepší. Ono to s mateřstvím stejně ani nelze, i když se o to mnoho maminek, zdá se, snaží. Nejde tak trochu o to být nejlepší, jako spíš být správným vzorem pro své dítě.
Nedavno jsem ale při nákupu funkčního oblečení na běh zaslechla debatu dvou maminek, jak jedna druhé povídá: "Já nepotřebuji věci na běhání, já se u dítěte naběhám dost." Musím říct, že mě tenhle otřepaný názor vždycky tak trochu rozesměje. To může říct, jen člověk, co nikdy neběhal. Samozřejmě, že se taky kolem dítěte "naběhám", ale nejde to srovnávat.
Neběhám kvůli tomu, že bych se snad doma kopala do zadku a měla málo pohybu. :) Vždycky jsem tak trochu ráda "unikala z reality" a žila si ve svých myšlenkách. Při běhu to jde tak krásně spojit a zaměstnat mysl hloubáním. (Naopak u dítěte jste furt ve střehu.)
Samotné hloubání v mysli je podle vědců velmi silný druh myšlení. Mnohem víc než kterýkoli jiný živočich si lidé vyvinuli schopnost žít ve vlastních myšlenkách. Nějvětší objevitelé přišli na své nejzásadnější myšlenky, když nad nimi jen tak hloubali. Ale má to i své úskalí. Prý může vyústit až v klinickou depresi. Jenže vědci prý nenašli žádné rozdíly ve zkušenostech lidí, kteří měli pozitivní myšlenky, a těch, kdo se zaobírali těmi negativními.
Myslím, že spíš, než že něco při běhu "vymyslím" mi hrozí, že ze mě bude psychopat :)))
I když pro někoho jsem vlastně psychopat už jenom tím, že běhám :)
S běháním určitě nepřestanu, naopak doufám, že přijde čas, že bude víc čas...