Všude se neustále řeší vzhled, A člověku se na malý moment může zdát, že je to to nejdůležitější... 

Nemám příliš ve zvyku babrat se v minulosti, ale myslím si, že by tohle téma mohlo někomu pomoci!

Rozhodla jsem se být hodně otevřená a věnovat pár řádek jedné kapitole svého života, kterou mám již zcela za sebou a která hlavně mě k běhání přivedla. Je to pro mě velmi citlivé téma, taková 13. komnata a ani ještě nevím, jestli článek dokáži nakonec zveřejnit. Nikde o tom nemluvím a vlastně to do dnešního dne vědělo jen pár nejbližších lidí. Důležité je ale zmínit, že dnes už je to jako, když se dívám na minulost někoho zcela jiného. Byl to velký boj, který jsem nad sebou vyhrála. A právě BĚH mi v té chvíli pomohl nejvíce. Párkrát už jsem stála na stupních vítězů po závodě, ale naprosto jistě vím, že největší moje vítězství bylo, že jsem se zcela uzdravila! 

Začala bych tím, že jsem si nikdy moc nevěřila. Na základce jsem si připadala ošklivá. Navíc jsem vždycky byla ta, co má na škole mámu učitelku - takže u spolužáků popularita nic moc. Pak přišla střední. Takže jsem se radovala, že můžu odejít do jiného města. Radost ale brzy opadla, když jsem zjistila, že do tamního kolektivu příliš nezapadám. Byla jsem hodně zakřiklá, nevěřila si a nechávala se ovlivňovat druhými.

Nejspíš jsem si tak trochu myslela, že když zhubnu budou mě mít lidé víc rádi. V podstatě by to nebylo u takhle mladé dívky nic neobvyklého, kdyby to nezašlo až do extrému. Někde jsem si totiž přečetla něco o bülimičkách a vysnila si, že to je to pravé řešení, které mi pomůže, protože hladovky jsem držet nedokázala...

A tak začal nekonečnej kolotoč přejídání, zvracení a následné deprese a stále dokola

Nechci moc detailně popisovat průběh bülímie. Myslím, že na toto téma je článků všude víc než dost. Ani už to s odstupem let neumím tak správně popsat. Vím, že spousty lidí to nechápe, jak si někdo může strčit prst do krku. Uvědomila jsem si to i o pár let déle, když měla problém prozměnu má sestra, která je už je z toho také venku. Babička se mě ptala: "A proč zvrací? Ono jí je špatně?" Pro člověka, který se s tím pořádně nesetkal je těžké nemoc pochopit. Všechno to pramení z hlavy. Z nízkého sebevědomí. (A to máme bohužel dědičné. Naštěstí s přibývajicím věkem se to zlepšuje. :))

Víte, co je na bulimii nejhorší? To, že vás naprosto ovládá. Můžete si stokrát sami říkat, že už TO nikdy neuděláte, že je TO odporné, že se vám TO příčí. Nepomůže to. Mohou vám dokonce i jiní říkat (až se jim přiznáte a svěříte), že se musíte změnit, najít správné stravovací návyky, mít rád a sám (sama) sebe …. Přijde záchvat a nehledíte na nic. Jakoby všechna předsevzetí i dobře míněné rady zmizely, nedíváte se na peníze, na špinavý záchod či koupelnu, kde právě zvracíte, necítíte zvratky a už v TOM jedete.

Zpočátku je to docela pohoda. Najíte se, vyzvracíte a jde se dál. Stane se jednou, dvakrát, desetkrát … Pak zjistíte, že se ukrýváte před okolím, stahujete se do soukromí - protože tam vás nikdo nevidí, jak se cpete a jak zvracíte. Přijdou různé fyzické projevy - máte opuchlé oči, nateklé slinné a lymfatické žlázy, jste unavení. Po nějaké době však nastanou potíže ještě horší, psychické. Deprese, pocity viny, potíže se spánkem, noční pocení.

 Nemocí jsem trpěla a také ji úspěšně tajila 4 roky. Vlastně celou střední školu. Nakonec mě úplně izolovala od přátel, narušila mi vztahy. Je to pochopitelné. Protože všechnu svou energii soustředíte jen jedním směrem. Nic jiného mě nezajímalo než jídlo a kam se pak půjdu vyzvracet a jestli na to budu mít dostatečný klid, aby mě někdo neodhalil. Na internátu to nebyl takový problém. Stala se z toho závislost srovnatelná s kouřením, nebo s grogami. Bülímie je o to zákeřnější, že oproti anorexii nemusí být vůbec znatelná. Okolí si nemusí vůbec ničeho všimnout. Ve výsledku se většinou ani nehubne, naopak z přejídání je možné dokonce přibrat, protože cukr se do těla uvolňuje jako první už v ústech. Díky tomu se vlatně nakonec ochudíte hlavně o minerály a tělu prospěšné látky. Ale to jsem pochopila také až o pár let déle.

Byla jsem závislá. Všechny peníze utrácela za jídlo, které stejně jen prošlo záchodovou mísou. Zvracela jsem několikrát za den. Postupně až po každém jídle. Vzpomínám si třeba, jak jsem tajně okrajovala spolubydlícím buchty v chladničce, aby to nepoznaly. Hrozné že? Tímto se jím chci po letech omluvit.

Zlom nastal, když jsem šla na vejšku

Bydlela jsem zase u rodičů. Ty mě odhalili. Donutili mě chodit k psycholožce. Necítila jsem se tam sice dobře, ale poprvé jsem o sobě začala uvažovat, že mám asi problém. Do té doby jsem myslela, že můžu skončit, kdykoli budu chtít. ( Ale je to stejné jako jiné závislosti.)

Přišla jsem na to, že nemám v podstatě žádné koníčky!

Ve škole dělám jen co musím a pro jiné věci se nenadchnu. Začala jsem dělat orientální tanec. ten jsem si velmi oblíbila, že jsem tančila několik let. Občas se mi podařilo i někde vystupovat a to mě nakoplo. Cítila jsem se v něčem opravdu dobrá! To bylo nejspíš i to, co mi celou dobu chybělo - cítit se, že v něčem vynikám.

A pak jsem objevila BĚH!

Pravda, občas jsem si šla sice zaběhat už i dříve, ale to bylo hodně nárazové. Spíš abych něco spálila. Tehdy poprvé jsem se začala běháním odreagovávat a uvolňovat. Přišla jsem na to, že mi pomáhá zvládat zátěžové situace v životě, že mě motivuje mít cíl, že díky němu se cítím lepším člověkem, že se dokáži vyhecovat k výkonům a hlavně směrovat svou energii lepším směrem. Tím se mi hodně změnily priority. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale najednou jsem opravdu viděla věci jinak. Získala jsem určitý nadhled a pochopila jsem, že vzhled není nejdůležitěší. Hlavně jsem se konečně přijala taková, jaká jsem byla a dokonce jsem se i sobě začala líbit. (Nemám sice dlouhé nohy a hodně útlej vosí pás, jaký jsem si tehdy přála, ale mám docela hezké tmavé mandlové oči a mám ráda i svou olivovou pleť a přirozené ženské tvary.) To byl asi největší ZLOM. (Proto jsem záměrně vložila i svou fotografii z doby své nemoci. Jsem přesvědčena, že věškerá naše psychika se na vzhledu odráží a není to právě jen hmotnost...) Jsem přesvědčena, že naše přitažlivost je především o tom, jak se cítíme!

Letos to bude 10 let, co jsem zdravá. Žádnou dietu jsem od té doby nedržela. Jen běhám pro radost a sportuji. Také se mi zlepšil vztah k jídlu. Jím normálně a vše. Jídlo už není mým nepřítelem, díky čemuž přisuzuji, že už pár let mám pořád stejnou - normální váhu! Dnes už mám malou roční dceru. Váha po porodu se mi vrátila brzy zpět, aniž bych se o to snažila. Teď už víte, že moje cesta k nalezení sebe sama byla dosti trnitá. O to větší význam pro mě běhání dnes má a uznávám všechny, kdo si hýčká své koníčky. Je to pro život důležité. Jednak vás to stmelí s dalšími lidmi a především to dává význam vašemu životu. Moc bych si přála, aby ubylo dívek které si projdou stejnou cestou, co já. 

Boj s poruchami příjmu potravy je běh na dlouhou trať, kdy občas nemocnému dochází dech, občas upadne a nechce se mu zvednout a pokračovat. Ze zkušenosti ale vím, že i když se to nepodaří na poprvé, vyjde to třeba na podruhé, do cíle doběhnout lze a odměna pro vítěze je sladká.

Bohužel dokud se nezmění vnímání společnosti, stále budou jedinci k tomu náchylní - příkladem je i má sestra, které se nevyhla mentální anorexie ani, když bülimii viděla u mě. Také se uzdravila, ale otázka je jestli je nutné, aby mladé divky podléhaly nátlaku.