Na světě je prý mnoho lidí, kteří nežijí vlastní životy, spíše takové, o nichž si myslí, že zaujmou druhé. Tomu uzpůsobují každý svůj den, každý svůj krok, každé své slovo před displejem. Chtějí dát najevo, že se „mají dobře“, což ale v jejich myšlení znamená, že žijí tak, jak by si přáli druzí.
Zrovna jsem dočetla knihu, která mi celkově dost přehodnotila pohled na svět. A rozhodla jsem se napsat, co mi tato kniha přinesla...
Její název se někomu bude zdát možná příliš podbízejicí, nevhodný, možná až vulgární: "Důmyslné umění,jak mít všechno u pr**le", ale ve skutečnosti je vtipná a má nadhled. Napsal ji Mark Manson, který se ve svém životě dostal až na samé dno, díky čemuž se naučil si z problémů nic nedělat a vidět problémy, jen tam, kde skutečně jsou.
To právě moc lidí neumí. Tím, že se nepohnou ze své konfotní zóny, tím že se nechávají uměle oblbovat společností, která každému předhazuje, že musí být za každou cenu pozitivní a bude šťastný. To prý vede jen k tomu, že máme pocit, že nám pořád něco chybí a že s námi není snad něco v pořádku, když se tak náhodou necítíme a tím se stáváme stále více konzumními.
Podle Mansna je celý problém hlavně v tom, že lidé mají nastavené špatné hodnoty, jak sebe hodnotí a tím se utápí stále ve stejném kruhu. Internet a sociální sítě jim tohle ještě více potvrzují. Všude vidí úspěšné lidi, se kterými se porovnávají a hodnotí své úspěchy.
Trvrdí, že na světě ani neexistuje nikdo vyjímečnější, než jsme my, ale ani my sami nejsme ničím vyjímeční. Každý jsme průměrný, záleží jen a jen na nás, jak vezmeme zodpovědnost za svůj život do svých rukou a co s tím uděláme.
Sám také hodně cestoval a prohlašuje, že samotné cestování a svoboda nemusí přinášet v životě žádnej hodnotnej význam sám o sobě. Největší svobodu člověku přinese odmítání alternativ. Čím víc se člověk zaměřuje na jednu věc, než hodně věcí, čím víc dává přednost jednomu člověku, před více lidmi, tím získává svou identitu, kterou každý z nás potřebuje.
Člověk by se také neměl příliš hledat a zjišťovat, kdo skutečně je, aby se v tom neutvrzoval a nesnažil se to změnit. Prý všechno jde změnit, jen když sami chceme a snažíme se o to.
Měli bychom umět sebou také pochybovat, protože v životě neexistuje jediná a ta správná pravda, ale mnoho pohledů na svět. Měli bychom je umět přijímat, ne je brát za své, to prý je rozdíl, ale vědět, že existují.
Stejně tak naše štěstí nesmí záležet na tom, jak náš život hodnotí druzí, ale jak ho hodnotíme sami. Pokud jsme totiž závislí na vnějších podmínkách, například na hodnocení ostatních lidí, pak vlastní štěstí příliš nemůžeme ovlivnit. Rozvíjíme v sobě potřebu zavděčit se druhým, a tím se odsuzujeme k vnitřnímu neštěstí, protože nikdy se nedokážeme zavděčit všem.
Pro nás by mělo být nejdůležitější, zda žijeme život takový, který nám vyhovuje a který máme rádi.
Pokaždé bude někdo, kdo nám dá pomyslný dislike na sociální síti. A to třeba i proto, že nechce ve svém vnitřním neštěstí z nedostatečného ohodnocení okolím zůstat sám.
Když budeme žít svůj vlastní život, neznamená to, že s námi budou sympatizovat všichni lidé na světě. My to ani nepotřebujeme. Naopak, budeme-li v pohodě sami se sebou, ihned poznáme, kdo s naší osobností souzní a kdo s námi může jít společnou cestou – ne proto, že by za to dostal víc lajků, ale proto, že té cestě dává lajk on sám.