Všímám si, že mám delší pomlku od posledního příspěvku "na mateřské". Uvažuji, že je to tím, že není už tolika, co psát a na co si "stěžovat". Ráno už nevypadám jako zombí, protože malá už mě nechá dosytosti vyspat. Mám uklizeno, i uvařeno, protože nemusím každé tři hodiny kojit a malá přestala vyhazovat všechny věci ze skříněk a celkově se zklidnila. A už se ani necítím jako naprostý asociál, který se nemůže nikam hnout. Náš společný program je přímo nabitý.
Za poslední půlrok se toho dosti zmněnilo. Jestli se poslední záznam jmenoval "půlka mateřské za námi - mateřskou si nyní užíváme", co tedy psát teď...
Malá už je celkem soběstačná. Dá se s ní dělat spousty věcí. Ale hlavně, konečně mi začíná být parťákem! I co se týče běhání. A dělá mi radost, že ji to popobíhání se mnou opravdu baví. Dokonce už mě sama popohání: " behej mámo". Naše vzájemná komunikace se za poslední půlrok totiž značně zlepšila. Už mi neodpovídá pouze v citoslovcích: bác, buch, bum, či jednoduchých podstatných jménech a slovesech. Normálně se spolu domluvíme ve větách! To má za následek, že i můj slovník se zase postupně rozrůstá. Díky tomu jsme do určité míry vyřešily i další problém - vztekání, protože to s tím úzce souviselo, když jsem jí nerozumněla. Dříve také všechno chtěla brát, když jsme někde byli. Teď už mi ale dobře rozumí a když jdeme povídá: "Poívat můeš, bát nee" (podívat můžeš, brát ne!). Komunikace sebou přináší i přímo veselé perličky. Například nedavno nás tak rozesmála, když z ní vylezlo, že má táta v kalhotech "bobiho" (překládám: hovínko), když ho viděla doma v trenkách.
Také zjišťuji, že vše co mě dřív stresovalo, jako naučit včas na nočník, odnaučit dudlíka... vše už nechávám volně plynout, protože vím, že ten pravý čas přijde. Nočník přišel ze dne na den a dudlíka sice čerti odnesli, ale rodiče pak pro něj do pekla museli doběhnout, protože i když byli opravdu odhodlaní, že budou fakt silní, ten noční hysterák fakt nešel vydržet! Takže čekáme na příští pokus a tolik už to nehrotíme, protože víme, že ho má stejně jen na usínání.
Občas se mi ještě na ulici vztekne, ale je to jen vyjímečně. A většinou ve chvíli, kdy si to nejméně přeji, jako bych to zrovna přivolala. Vztekání a válení se na podlaze v Lídlu, kde už jsme byli jednu dobu vyhlášení, jsme nakonec taky přešli celkem bez následků. Věřím, že moc lidí si to nepamatuje.
I kousání jiných dětí odeznělo. Prozmněnu se Viktorka stala jednu dobou objetí. Ani tohle zřejmě nemělo žádné trvalé následky. Jen se teď bojí Marušky víc než čertů. Díky tomu už nevyhrožujeme: "přijde čert", nýbrž "přijde Maruška", když to večer na nás zkouší a potřetí během pěti minut vyleze z postele, že chce: "čí".
V podstatě je nám teď moc dobře a nic nás netrápí, ale...
Můj maraton na mateřské pomalu končí - blíží se konec mateřské. Na jednu stranu se těším, že vypadnu z toho tříletého stereotypu. Na druhou stranu je mi líto, že to zkončí, protože už nikdy to nebude takové. Takové, kdy si můžeme vstát, kdy chceme. Naplánovat si den, jak chceme a věnovat se dosytosti jen a jen sobě. Ale každé období má své pro a své proti a já se vždy těším na nové a nové věci. A tenhle poslední třičtvrtěrok si hodlám, co nejvíce užít!
