A je to tu - batolecí odbobí. Děťátko už přes den téměř nespí, ba co musíte se mu věnovat v plném nasazení téměř 12 hodin. Po takové šichtě večer většinou odpadáte se skleničkou vína, ale nesmíte to s tou skleničkou přehnat, protože v noci musíte ještě 3x vstát a připravit sunar. Jeden otec na mateřské, který píše svůj blog to nazval nevolnictvím. Ten už by jistě nešel se ještě dobrovolně "ničit" do posilovny, natož běhat!
Batolecí odbobí, je pro mě období, kdy nacházím nejen přemístěné věci, ale věci doslova všude. Můžu je uklidit a za minutu jsou zase jinde. Většinou všechny věci, co použíává máma jsou zajímavější než hračky. Oblíbeným předmětem na hraní jsou i obyčejné kolíčky na prádlo. Ty většinou nacházím rozebrané na tři díly. Také obtisknuté ručičky jsou i na místech, které by mě ani ve snu nenapadly. A společné stolování, to jsou nyní nejsilnější zážitky z celého dne. Většinou po nich uklízíkm celou kuchyň. :) Ani domácí násilí nám není nic neznámého. Dnes jsem například při společném krmení, které připomíná spíše šermování, dostala do oka lžičkou. Monokl od 15 měsíčního dítka je rázem na světě. Snad to půjde zamaskovat make-upem, protože kdo by mi to uvěřil :)))
Někdy je to doma takový blázinec, že běhat přímo utíkám!
To mě pak ani nevadí vrátit se do toho nepořádku, hlavně, že hlava je zase čistá. Horší je to teď ale s tím, kdy můžu vyběhnout. Začínám být stále více závislá na svém oklolí. Už to není jako před rokem, kdy malá přes den spinkala v kočárku, zaparkovala jsem ji na zahradě u našich a mohla směle vyběhnout, zatímco oba prarodiče přitom stihli ještě další svou práci. V zimě je to ještě stížené, že se brzy stmívá a všichni se vrací pozdě z práce. Nezbývá pak nic než využít alespoň místní posilovnu.
Den se mi scvrkl do dvou hodin
Dneska, když v posilovně jedu na kole, vzpomínám na své středoškolské "hubnoucí" období a své nárazové návštěvy v posilovně, který zná téměř každý. Kdy jsem jen sledovala ciferník na hodinkách. 60 minut ne a ne uběhnout. Jakmile tam nikdo nebyl, tak jsem tu hodinu dokonce celou prolelkovala, jako bych si myslela, že mě snad někdo kontroluje. Taková škoda zabitého času, říkám si dnes - dnes kdy se můj čas sama na sebe scvrkl do do dvou hodin denně - a to když malá spí a jedné hodiny, když jí někdo hlídá. Sledovat hodinky musím proto stále, ale už z jiného důvodu. Tentokrát abych naopak nepřetáhla. Jaká slast najednou po té celodenní neústavné péči vnímat jen své tělo, své svaly a na nic víc nemyslet. Zkrátka vypnout.
Zapotím se ale i na společném cvičení pro nejmenší
Od té doby, co s malou navštěvujeme cvičení pro batolata jsem objevila další dvě přínosné věci. Jednak se už tolik necítím jako "asociál" a malá má díky tomu dobrý vztah k ostatním dětem. Přestala je "plácat" :)
Je to sice cvičení pro dětičky, ale řekla bych, že nejvíce zpocené jsme hlavně my maminky. Už jenom to, dopravit se tam v čas je někdy značně vysilující.
Mateřství je skrátka diagnoza
Nevěříte? Při rychlém přesunu s kočárkem pavidelně popěvuji "Skákal pes, kočka leze dírou... a další z repertuálu dětského posluchače a k mému překvapení už ani neřeším jestli mám, nebo nemám náhodně přihlížejicí publikum kolemjdoucích.
To že začla malá chodit, byl další z mezníků našich možností...
S malou můžeme dělat stále více aktivit. Už jsme s ní například absolvovali její první závod na 30 metrů vůbec. Je to hezký začátek a věřím, že když se dítě ke sportu vede, podotýkám ne nutí, získá si pak ke sportování v dospělosti zdravý přistup a nebude sledovat cifernmík na hodinkách, aby už byl konec...
Ať už vy ciferník sledujete, nebo nesledujete přeji všem maminkám s batolety ať mají chvilku čas na sebe, kterou mohou strávit podle svého gusta. Protože já si každého kilometru za ten minulý i letošní rok nesmírně vážím.