Že už na závody jezdíme místo dovolené, o tom žádná! Chtěli jsme si vyzkoušet pořádný cyklistický MTB závod a tak jsme se přihlásili do Varů na bikemaraton seriálu Kolo pro život. Už jen ten název zní tak dovolenkově, že? Ale nenechte se zmýlit. Na internetu psali, že se jedná o velmi náročnou trať. Sice ho jezdí profi závodníci za jednotlivé stáje, ale má i velkou účast hobíků, proto jsme se nenechali odradit. Spolu s námi bylo v den D přihlášeno 800 závodníků - tedy pořádný závod! I finančně to stálo za to - sečteno: startovné, cesta, vybavení = pěkná víkendová dovolená. "Dovolená" to byla tedy pořádná!!!
Na výběr bylo hned z několika tratí - 57 km, 37 km a 16 km. Vybrala jsem si střední vzdálenost. Manžel nemohl jinak, než tu nejdelší samozřejmě. Už když jsme zaparkovali na parkovišti, potkávali jsme všude první "nadupance". Vyzvedli jsme si startovní čísla a již s kolem se přesunuli do startovního areálu. Tam jsem využila možnost si ještě na poslední chvíli u mechaniků nechat zkontrolovat kolo. Z té mojí herky byli přímo nešťastný. Zabrala jsem to tam skoro na třičtvrtě hodiny a ještě to nebyl ideální stav. Ale alespoň mi to šlo přehazovat lépe. Ale pochválili mi dres, když nebylo, co jiného :)
Ivan na trati 57 km startoval o hodinu dříve než já na trati 37 km. Startovalo se z centra města. Zařazeni jsme byli podle čísel do jednotlivých sektorů. Překvapilo mě, že jsem byla poměrně vepředu, že mě i zabírala kamera Čt4 sport v přímém přenosu. Nervozita již stoupala. Třídou T.G.M. vedl dlouhý štrůdl závodníků. Ozval se výstřel a celý štrůdl se rozpohyboval. Prvních 500 metrů se jelo krokem, protože všude někdo byl. Pak už jsme se trochu roztrhali a dalo se jet. Jakmile jsem měla pocit, že už jsem si vybojovala solidní místo, trať se rázem začala měnit. Najednou se přejelo do těžkého terénu, kde to podjíždělo. Samý výmol, samý kořen a pak ještě ostré sjezdy dolů, často plné zatáček. Co jsem pracně předjela, tak jsem zase pustila před sebe. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že to nemůže být horší přišli téměr kolmá místa, kde už jsem prostě slejzala s jedinou myšlenkou: "já se tu přece odmítám zabít!"
Chvílemi byl docela problém to i seběhnout, jak to bylo kolmé. Kolo dostalo na frak i tak, a to jsem ho pořádně šetřila. Poslední zatáčka smrtelného sjezdu - tam už nasedám a říkám si, tak snad nejhorší je za mnou, teď rychle dohnat ztráty. Dole pod tím peklem vidím záchranku v pohotovosti. Jen stihnu zařadit větší rychlost a už zase začíná stoupání. V kole to nehezky křupne a ajaj! Řetěz mám dole. Rychle nandavám řetěz a pokračuji v stoupání. Co jsme sjeli dolů zase nahoru. Opět předjíždím ty co mi to natřeli při sjezdu. Stoupání by mi šlo. Alespoň něco. Když už si po několikáté myslím, že už opravdu horší to být nemůže - přijde zase něco šílenýho! Uzounká cestička podél skály s obrovským srázem, kde bych se bála i běžet natož jet s kolem. Dělají se mi mdloby a raději se nedívám dolů. Jen se podivuji, že na takový závod pustí amatéry. Také lidí se zraněními po ujetých kilometrech značně přibývá. Také plno těch, co píchli. Někteří v závodě již nepokračují. (Už chápu, proč při registraci nabízeli rovnou pojištění. Ale místo úrazového mělo být spíše životní.)
Po x kilometrech, kdy jedeme šílený krpál nahoru a pak zase dolů a to celé se jen opakuje už vzdávám naději, že to bude lepší. Už ani nezávodím a snažím se jen dojet do cíle ve zdraví! Zmrzačit se tu, to mi za to nestojí. Jedu převážně po celou dobu ve skupince jednich lidí. Do kopce chlapy předjíždím. Z kopce se to bojím pustit jako chlapi. Takže se stále a stále předjíždíme.
Pak konečně přichází občerstvovačka. Doleji si jonťák. Beru po hrstech ovoce a pokračiji v nekonečném závodu. Už to opravdu moc neutíká a krajina se nemění. Je to v podstatě pořád to stejné - prudké sjezdy, prudké stoupání. Pak přijde jedna změna - přejezd přes řeku (trochu adrenalinu). Já ho zásobuji snad po celý závod.
Už se jenom modlím ať už je cíl. Přijde mi, že to jedu strašně dlouho. Závodníků kolem mě taky zřídlo. Poslední kilometry už jsou méně náročné, ale jedu je převážně sama. Před příjezdem do města mě dojíždí jedna žena. Sbírám všechny poslední síly a závodím s ní na cílové rovince a o vteřinu ji porážím! To bych nebyla já, abych nesoutěžila alespoň před diváky. :) Nikdo ale se mnou rozhovor udělat nechce, tak popojíždím dál, kde už stojí stovky dojetých závodníků. Někteří už i dávno po obědě.
V tom ohromným davu hledám manžela, ale nemůžu ho najít. Tak stojím. Čekám. Možná po čtvrt hodině na sebe narazíme. Sdělujeme si, že to bylo příšerný. Ukazuje mi monokla pod okem z pádu.
Vyhlášení se ani jednoho z nás netýká. Nejlepší borci dojeli o hodinu dřív než Ivan. I tak ale skončil 202. z více než 500 lidí. A já jsem také poslední nebyla. Spousty lidí ani nedojelo, což se vůbec nedivím. Vyzkoušela jsem si to a asi mi to stačilo!
Myslím, že příště zvolím jiný druh své dovolené. Ještě, že jsem na mateřské a můžu další dny odpočívat! :)
