Blog jsem si založila, abych propagovala čistě svou radost z běhání a taky hlavně pro sebe. Asi bych v sobě nikdy nenašla odvahu zveřejnit něco sama, kdyby tenkrát nevyhlásili na iDNES soutěž o tak zajímavou cenu. K psaní jsem, stejně jako ke kreslení měla vztah od dětství. Několik let jsem si jako dítě psala deník, vyráběla školní noviny, pokusila se napsat dívčí román. Avšak ani jedno ze jmenovaných, ležících na dně šuplíku, nikdy nespatřilo světlo světa.
Psaní blogů je v poslední době všeobecně velmi populární. I mne pár lidí inspirovalo. Řekla bych, že hlavně sestra, která studuje práva v Brně a píše ze života svých studií. Hlavní popud psát, byl ale psát sama pro sebe, ve snaze uchovat si vzpomínky a radost, kterou zažívám pokaždé, když si své zápisky znovu pročítám.
Když jsem otěhotněla a nemohla jsem běhat, dělaly mi vzpomínky na zážitky z běhání radost po celou dobu těhotenství a to mi vydrželo do teď, co už opět neustále přibývá nových a nových zážitků. Běhání i psaní blogu se stalo mou zálibou, po celou dobu mateřské.
Jako původní profesí grafička, se snažím web dělat vizuálně zábavný, aby bavil mne, i všechny "kolemběžící". Při běhání mám spoustu myšlenek a ty se pak snažím zaznamenávat... Ale nevadí mi, jestli se to někomu nelíbí. :)
Když běžím, zažívám pocit euforie, který ale později vyprchá - blog mi mou euforii uchovává :)
Píši hlavně o pocitech, které mě při běhu provází. Někdy je to momentální rozpoložení, či jen něco, z čeho se potřebuji vypsat, stejně jako běháním vyběhat... Můj oblíbený autor Haruki Murakami píše v knize: "O čem mluvím, když mluvím o běhání", že běhání a psaní má přesně tohle tohle společné.
A TAK UŽ VÍTE, PROČ PÍŠI BLOG...
„Člověk píše to, co cítí, a ne to, co od něj druzí chtějí.“
„Napsané zůstává, ale zůstává jen potud, pokud se čte.“